Příběh

Těšínské Slezsko oplývá bohatou historií, k jejímž svědkům patří četné památky hmotné kultury. Mnoho z nich vděčí za svůj vznik Piastovcům a Habsburkům, dvěma velkým evropským dynastiím, které vládly v bývalém Těšínském knížectví od středověku až do počátku 20. století. Via ducalis – Knížecí cesta – je symbolickou stezkou po památkách hmotné kultury a místech spjatých s knížecími dynastiemi Piastovců a Habsburků. Knížecí cesta si klade za cíl ukázat roli a vliv těšínských knížat na utváření evropského povědomí o Těšínském Slezsku a zároveň představit jeho sepětí s historií a kulturou reprezentovanou v této části střední Evropy několika národy – Čechy, Poláky, Rakušany, Maďary, Slováky a Židy. Snahou Knížecí cesty je přiblížit události a historické procesy, které se udály v Těšínském Slezsku, nastínit úlohu Piastovců a Habsburků v civilizačním rozvoji regionu a představit nejen obyvatelům Těšínského Slezska společné dědictví minulosti a tím ukázat na možnosti jeho dalšího vývoje v budoucnosti.

Územní vymezení Těšínského Slezska

Těšínské Slezsko tvoří nejjižněji položenou jihovýchodní část Slezska. V současnosti se nachází na území dvou států, České a Polské republiky. Historické území Těšínského Slezska o rozloze přes 2 300 km2 se shoduje s hranicemi bývalého Těšínského knížectví. Na západě je vymezeno řekou Ostravicí, která odděluje Moravu od Slezska. Na jihu tvoří hranici pásmo Slezských Beskyd na úrovni Jablunkovského průsmyku, za nímž se nacházely Horní Uhry neboli dnešní Slovensko. Na východě hraničilo Těšínsko s tehdejším polským státem (po prvním dělení Polska s Haličí) řekou Bílou (Biała) a horským pásmem podél vrcholů hor Klimczok a Barania Góra. Severní hranice probíhala částečně podél Visly a Olše až k jejímu ústí do řeky Odry a oddělovala Těšínské Slezsko od hornoslezských knížectví. Od roku 1742 se stala státní hranici s pruským Slezskem.

Těšínské knížectví a jeho vládci z rodu Piastovců

Jak prokázaly archeologické výzkumy, bylo území současného Těšínského Slezska osídleno slovanskými kmeny. Na konci 9. století patřilo pravděpodobně k Velkomoravské říši pod vládou Mojmírovců. Koncem století následujícího bylo předmětem sporu mezi českými Přemyslovci a polskými Piastovci. V 11. století se obyvatelé Těšínského Slezska včlenili do organizace polského státu (navrhuji opravit na: V 11. století se území Těšínského Slezska stalo součástí polského státu.). Tehdy byla v Těšíně založena kastelánie, která je poprvé zmíněna v papežské bule z roku 1155. Po smrti nejstaršího syna knížete Boleslava Křivoústého, knížete Vladislava II. Vyhnance, si Slezsko postupně rozdělili mezi sebe v roce 1163 jeho synové. Většinu území obdržel Boleslav a okrajová území spolu s těšínskou kastelánií připadly Měškovi i s titulem knížete ratibořského. Další dělení nastalo po smrti opolsko-ratibořského knížete Vladislava v roce 1281 a rozhodlo o osudech tohoto území na několik století dopředu. Jeden z jeho synů, kníže Měšek, získal na přelomu let 1289 a 1290 vydělené území Těšínského knížectví, a stal se tak prvním těšínským knížetem. Úlohu hlavního města nově vzniklého knížectví plnil Těšín. V období sporů mezi polskými knížaty se Měšek, pro upevnění své pozice, spolu se svým bratrem Boleslavem, spojil s českým králem Václavem II. Měškův syn, kníže Kazimír I., rovněž uznal lenní svrchovanost českého krále Jana Lucemburského. Mírem uzavřeným v Trenčíně v roce 1335 se Polsko zřeklo práv na území Slezska a Těšínské knížectví bylo včleněno do svazku zemí Koruny české. Měšek I. byl zakladatelem těšínské linie Piastovců, která se dobou své vlády (do poloviny 17. století) stala jednou z nejdéle vládnoucích dynastií na polském území. Po něm nastoupilo na těšínský stolec ještě dalších 15 Piastovců. Do historie Těšínského Slezska se výrazným způsobem zapsalo jen několik z nich. Velkou politickou aktivitou proslul vnuk Měška I. kníže Přemysl I. Nošák. Měl velice blízké styky se dvorem císaře Karla IV. v Praze, plnil důležité diplomatické mise po celé Evropě. Přemysl I. Nošák významně rozšířil svůj majetek ve Slezsku. Na těšínskou půdu přenesl mnoho vzorů, především uměleckých, převzatých z prostředí císařského dvora. Pro výstavbu těšínského zámku získal umělce z okruhu dílny známého pražského sochaře Petra Parléře. Velkou iniciativu, zaměřenou na hospodářský rozvoj, vyvinul kníže Kazimír II. Za jeho vlády získala města, cechovní organizace a řemeslníci řadu důležitých privilegií. Hospodářská stabilita se stala hlavní příčinou jejich rozvoje, který se projevil mimo jiné výstavbou zděných kostelů, radnic a městských hradeb. Za vlády knížete Václava III. Adama nastalo v Těšínském knížectví období reformace, jež poznamenalo náboženský charakter Těšínského Slezska až do dnešní doby. Jeho velkým úspěchem byla kodifikace a vydání zemského zákoníku stanovujícího právní normy v knížectví a církevní řád upravující náboženský život. Narůstající zadluženost knížete, humanisty a osvícence, jej donutila odprodat část území. Z nich byla vytvořena menší stavovská panství, tzv. status minor, jako např. Bílsko nebo Fryštát. Nástupcem Václava III. Adama se stal kníže Adam Václav, jehož přestoupení na katolickou víru se stalo předzvěstí rekatolizace. Nedlouho po jeho smrti začala 30letá válka, která podobně jako v jiných zemích Evropy zahájila období dlouhodobého hospodářského a kulturního úpadku knížectví. Posledním mužským potomkem těšínské linie Piastovců byl kníže Bedřich Vilém. Vládl za časů zmiňované třicetileté války, v níž padl. Se souhlasem císaře Ferdinanda II. obdržela Těšínské knížectví jako doživotní léno sestra Bedřicha Viléma kněžna Alžběta Lukrécie. Po její smrti roku 1653 přešlo knížectví do rukou Habsburků jako lenních pánů a českých králů.

Kulturní mecenát těšínských Piastovců

Období 600letého panování polských Piastovců na území Těšínského Slezska, z toho 360 let v těšínské linii, se vyznačovalo výstavbou mnoha budov, podporou kultury a výtvarně-uměleckých záměrů. Výsledkem této bohaté činnosti je množství památek na území Těšínského Slezska svědčících o přítomnosti Piastovců. Současně se vznikem kastelánie v Těšíně, kterou ustavili první polští panovníci a která plnila roli správního střediska, byla v polovině 11. století postavena hradní kaple v románském slohu (rotunda) zasvěcená sv. Mikuláši a sv. Václavovi. Byla střediskem církevní správy. Tato první křesťanská sakrální stavba v Těšínském Slezsku se stala podnětem k výstavbě dalších církevních staveb, založených v mnoha případech piastovskými knížaty. K nim patřily první kláštery – např. klášter v Orlové založený benediktiny, jež přišli z Týnce u Krakova, nebo dominikánský klášter v Těšíně. Kostel u dominikánského kláštera se stal zanedlouho nekropolí těšínských Piastovců. Dodnes se v interiéru dochoval gotický náhrobek knížete Přemysla I. Nošáka. Ve 13. století podnítila knížata osídlovací proces, díky němuž vzniklo na přelomu 13. a 14. století množství osad a vesnic. Zakladateli byli většinou kolonisté, kteří sem přicházeli z německých zemí. V osadách, jejichž lidnatost stále narůstala, se začaly budovat dřevěné i zděné gotické kostely. Mezi ně patří kostel sv. Stanislava ve Starém Bílsku se zachovanými gotickými a renesančními polychromiemi a kostel Povýšení sv. Kříže ve Fryštátě. Pro Těšínské Slezsko jsou specifické dřevěné sakrální objekty dokumentující proměny, které nastaly v této oblasti architektury. K nejstarším patří dřevěný kostel Božího těla v Gutech založený v roce 1563 a pozdější, ale neméně zajímavé stavby v Zámrsku (Zamarski), Dolních Marklovicích nebo v Bělovicku (Bielowicko). V interiérech těchto sakrálních staveb a také ve sbírkách muzeí v Těšíně (Cieszyn), Bílsku (Bielsko), Skočově (Skoczów), Českém Těšíně a Frýdku-Místku lze nalézt spoustu příkladů sakrálního malířství, sochařství a uměleckého řemesla z období vlády Piastovců, kulturních mecenášů. Těšínská knížata věnovala zvláštní pozornost budování a rozšiřování svého sídla umístěného na Zámeckém vrchu v Těšíně. Zde vznikající zástavba se ze skromného raně středověkého hradiska během staletí proměnila v masivní gotický zámek, který po dalších novodobých přestavbách podlehl ke konci třicetileté války celkové zkáze. Do dnešní doby se dochovaly pouze fragmenty zámku v podobě gotické Piastovské věže a pozůstatků kruhové obranné bašty s přilehlou zástavbou. Obranné stavby menších rozměrů postavila těšínská knížata i na hranicích svého panství. Zámek v Bílsku, Frýdku nebo obranný systém šancí kolem Jablunkova měl střežit hranice panství a chránit obchodní stezky. Dvůr prvních těšínských knížat tvořily zárodky rytířské družiny a dvorští úředníci, z nichž se postupně vyvinula šlechtická vrstva. Za své zásluhy byli pány obdarováváni pozemky, a zařadili se tak do vrstvy zemanů. Podle vzoru knížete a jeho dvora začali na svých pozemcích stavět sídla, zpočátku obranného charakteru, později dvory a zámky, které se staly centry hospodářského a kulturního života panství a okolí. Dodnes se jich v Těšínském Slezsku v uspokojivém stavu příliš mnoho nedochovalo. Příkladem stavby obranného charakteru je zámek Grodeckých v Hrádku (Grodziec) nebo zámeček v Blahoticích (Błogocice), jiný typ objektů reprezentuje zámeček Marklovských ve Velkých Hůrkách (Górki Wielkie) a zámeček Čelů z Čechovic v Malých Kunčicích (Kończyce Małe). Podobně jako v jiných regionech Evropy se o civilizační rozvoj Těšínského Slezska přičinily ve velké míře města nacházející se na jeho území. Od počátků se těšila přízni knížat, která v nich mimo jiné viděla zdroj příjmů. Udělováním četných privilegií podporovali ekonomický rozvoj měst, byla udělována i řemeslným cechům. To umožňovalo měšťanům, často z iniciativy a za finanční podpory knížat, výstavbu nových městských objektů nebo zařízení, což vedlo k rozrůstání samotných měst. Město Těšín tak bylo na konci 15. století rozšířeno o náměstí a v polovině následujícího století byla postavena nová čtvrť. Svědky těchto procesů, ač po častých přestavbách, jsou městské radnice v Těšíně, Frýdku nebo ve Skočově.

Země světců a reformace

Specifikem Těšínského Slezska je jeho náboženská různorodost. Kníže Václav III. Adam v první polovině 16. století zavedl jako povinné náboženství evangelické augsburgského vyznání, ale již jeho syn Adam Václav na počátku 17. století přestoupil na katolickou víru, čímž započal protireformační procesy v knížectví. Protireformační úsilí ještě zesílilo po vymření Piastovců, kdy se vlády ujali katoličtí Habsburkové. Avšak Josef II., rovněž Habsburk, osvícenský panovník, vydal na konci 18. století toleranční patent, který přiznával protestantům svobodu vyznání. Na Těšínsku se nachází mnoho míst svědčících o tehdejších procesech a proměnách – např. domek přiléhající ke skočovské radnici, ve kterém se narodil sv. Jan Sarkander, nebo kostel Nejsvětějšího Srdce Ježíšova v Českém Těšíně, kde jsou uchovány relikvie těšínského rodáka, sv. Melichara Grodeckého. Jedinečnou ukázkou barokní architektury, mariánského kultu a poutnického hnutí rozmáhajícího se v době protireformace je kostel Navštívení Panny Marie ve Frýdku se zázračnou soškou Matky Boží Frýdecké. Na počátku 18. století byl v Těšíně na základě tzv. altrandstädtské dohody postaven evangelický kostel Boží Milosti, který se stal na dlouhou dobu pro těšínské protestanty jediným svatostánkem, mateřským kostelem. Teprve toleranční patent císaře Josefa II. a jím založený tzv. náboženský fond umožnil budování protestantských kostelů a modliteben v celém Těšínském Slezsku. Evangelické kostely jsou typické svou skromnou architekturou a přísným interiérem charakteristickým pro evangelické náboženství. Klasickým příkladem je kostel apoštolů Petra a Pavla ve Visle (Wisła), kostel Spasitele v Bílsku a evangelický kostel v Javoří (Jaworze). Vymyká se pouze rokokový oltář v již zmiňovaném těšínském kostele Boží Milosti, jenž je zajímavou výjimkou v oblasti umělecké výzdoby interiérů v protestantských kostelech.

Pod vládou Habsburků neboli ve stínu Vídně

Po smrti Alžběty Lukrécie v roce 1653, poslední kněžny z rodu Piastovců, převzali vládu nad Těšínským knížectvím Habsburkové, kteří byli od roku 1526 zároveň českými králi. Více než 100 let nevěnovali novému panství příliš mnoho pozornosti. Považovali jej za zdroj zisku, předmět smlouvání, zástav a rodinných dělení. Když se v roce 1741 ujala vlády císařovna Marie Terezie, Slezsko napadl pruský král Friedrich II. Mírová jednání uzavřená v roce 1742 ve Vratislavi zajistila Prusku zisk Dolního Slezska a velké části Horního Slezska. Habsburkům zůstala pouze nevelká knížectví, a to opavské, krnovské a těšínské. Marie Terezie sloučila tato knížectví v jeden celek s vlastní zemskou správou v Opavě, jenž byl nazván Rakouské Slezsko. Od té doby věnovali Habsburkové tomuto knížectví na periférii větší pozornost. Těšínské knížectví přinesla jako věno arcivévodkyně Marie Kristýna, dcera Marie Terezie, svému manželovi, knížeti Albertu Sasko-Těšínskému. Kníže Albert jako výborný hospodář brzy docenil hodnotu knížectví, zvláště jeho zemědělský a průmyslový potenciál. Jako majitel mocného latifundia zvaného Těšínská komora, které se skládalo z bývalých piastovských majetků, rozšířil majetkovou držbu vykoupením dalších pozemků od šlechty. Takto rozšířená Těšínská komora se stala výborně prosperujícím hospodářským celkem, jedním z největších hospodářství v rakouské monarchii. Kníže Albert Sasko-Těšínský založil na přelomu 18. a 19. století celou řadu průmyslových podniků, čímž započal proces zprůmyslnění oblasti. Industrializace Těšínského Slezska byla spojena s těžbou kamenného uhlí, železných rud a hutnictvím. V roce 1772 byly založeny železárny v Ustroni a v roce 1839 železárny v Třinci. Podobný proces probíhal v souvislosti s textilním průmyslem v Bílsku, jenž se stalo jedním z nejznámějších textilních center v monarchii a v Evropě. Velkým dílem k tomu přispělo osamostatnění bílského panství již v 16. století. V roce 1752 císařovna Marie Terezie vytvořila samostatné Knížectví bílské, jehož majiteli se stal rod knížat Sulkovských. Nástupci knížete Alberta, arcivévodové Karel, Albrecht a Bedřich Habsburští, pokračovali v rozvoji průmyslu v Těšínském knížectví. Podle vzoru svých předchůdců se věnovali také stavební činnosti a podporovali kulturu. Do Těšína povolali vídeňské architekty, např. Josefa Kornhäusla na stavbu loveckého zámku na Zámeckém vrchu nebo Ludwiga Satzkého, projektanta kostela Nejsvětějšího Srdce Ježíšova v dnešním Českém Těšíně. S habsburským dvorem byla spjata těšínská šlechta, pro níž byl jakýmsi vzorem, a v rámci svých možností realizovala rovněž vlastní ambice. Tímto způsobem vznikl podle projektu J. Kornhäusla zámek baronů Beessů v Hnojníku a sídlo hrabat Larischů v Těšíně a Fryštátě, dále sídla hrabat Thunů ve Velkých Kunčicích (Kończyce Wielkie), baronů Saint-Genois v Javoří (Jaworze) a hrabat Renardů v Čechovicích (Czechowice). Všechny tyto stavby jsou výrazem životního stylu a společenských poměrů panujících mezi šlechtou v 18. a 19. století.

Poslední knížectví ve střední Evropě

Vídeňské „Jaro národů“ v roce 1848 mělo v Těšínském Slezsku velký ohlas. Způsobilo probuzení českého a polského národního života. Zároveň se začal projevovat a postupně zesiloval národnostní konflikt mezi ve Slezsku žijícími Čechy, Poláky a Němci. Jeho vyřešení a současně konec politické existence administrativního útvaru, jakým bylo Těšínské knížectví, nastalo s koncem první světové války. Posledním projevem existence monarchie bylo umístění sídla Generálního štábu rakousko-uherské armády na zámku v Těšíně v letech 1914–1916. Vrchním velitelem a generálním inspektorem rakousko-uherské armády byl poslední těšínský kníže Bedřich Habsburský. U štábu pobýval Józef Piłsudski, který ještě pod rakouským velením organizoval 1. Brigádu polských legionů. Po skončení války v listopadu 1918 a rozpadu rakousko-uherské monarchie zaniklo i Těšínské knížectví, jehož území bylo v roce 1920 rozděleno mezi nově vzniklé státy – Československo a Polsko. V dnešní době se nacházejí historické země Těšínského knížectví v Moravskoslezském kraji v České republice a na území okresu Bílsko-Bílá (Powiat Bielsko-Biała) a okresu Těšín (Powiat Cieszyn) v Polské republice.